K životu a svému osobnímu růstu potřebuji především vztahy. A rozmanitost

4. říjen 2022
Zajímavé články a vzdělávací projekty
Autor/ka článku: Jana Galová
K životu a svému osobnímu růstu potřebuji především vztahy. A rozmanitost

Jarmila Minaříková vystudovala strojírenství a psychologii. Převážnou část profesního života působila jako učitelka a ředitelka střední školy. Ve volném čase se věnuje sportu, pobytu v přírodě, knihám, je autorkou sbírky básní.

Paní Minaříková, jak byste charakterizovala sama sebe a svoji profesní cestu životem?

Jsem člověk tak říkajíc vztahový. K životu a ke svému osobnímu růstu potřebuji především vztahy. A rozmanitost. Tu lidskou i tu přírodní. Svobodnou, „ukotvenou“ jen ve společně sdílených a předem domluvených hodnotách vycházejících z osobní zodpovědnosti, laskavosti a soucitnosti. Jako ryba ve vodě se cítím v prostředí, které je prosyceno touhou po poznání a poznávání, po duchovním a duševním růstu. Možná právě proto nebylo moje vzdělávání, to formální i neformální, nikdy u konce. A není ani dnes, kdy už pracovat „nemusím“, a kdy nabídku práce a spolupráce přijímám podle toho, jestli se cítím v dané oblasti něčím užitečná či někomu prospěšná. Samostudiem, četbou zajímavých, zejména odborných knih, si nadále svůj život zpříjemňuji a současně obohacuji. S velkým očekáváním a zájmem čtu, nově, vědecká pojednání z oblasti historie, antropologie i filozofie. Zajímá mě vše o civilizaci, o kosmu a moc ráda o těchto tématech s někým diskutuji. Nestačí mi knihy jenom přečíst, potřebuji s někým nově nabyté informace reflektovat. A k tomu všemu potřebuji celoživotně také poesii, prostřednictvím které poznávám hlavně sebe sama.

V období počátečního vzdělávání, základního i toho středního, jsem měla moc ráda matematiku, fyziku a vůbec vše, co se točilo kolem přírodních věd. Měla jsem ráda logiku a hledala v ní „jistotu světa“. Tam někde byl možná i začátek mé profesní cesty. Od mala jsem hodně četla, do naší knihovny neustále přibývaly nové a nové knížky. Milovala jsem číst životopisy světových velikánů z různých oblastí společenského dění a prostřednictvím jejich radostí a také utrpění vnímat historické kontexty.

Velmi důležitým, ne-li jedním z nejdůležitějších aspektů pro mé profesní směřování, byla důvěra. Důvěra, kterou mi, a mohu říct, že po celý život, projevovali mí rodiče. Nikdy, ani náznakem, neprojevili pochybnosti o tom, jak to, když se do učení a jakékoliv práce pustím s chutí a nasazením, dopadne. Je zajímavé, že se mi tento „podporující přístup“ zapsal hluboko do vědomí a předurčil, mimo jiné, i mé jednání v pozdější roli pedagožky. Právě důvěra, a tím nemyslím ničím nepodložená neobjektivní očekávání, je dle mého názoru důležitým „motivačním“ prvkem v procesu učení a neměla by chybět v charakteristice žádného pedagoga. Důvěra ze strany člověka, ke kterému máme vřelý vztah, a jsem o tom přesvědčena, vyvolává následně důvěru v sebe sama, což pokládám za jednu ze zásadních podmínek seberozvoje.

Celý rozhovor K životu a svému osobnímu růstu potřebuji především vztahy. A rozmanitost najdete na webu EPALE. Zapojte se i vy do komunity odborníků z oblasti vzdělávání dospělých z celé Evropy.

 

Zdroj: EPALE, https://epale.ec.europa.eu/cs