Krátké a flexibilní vzdělávací příležitosti mohou lidem pomoci reagovat na měnící se požadavky trhu práce. Aby však mikrocertifikáty skutečně přinášely užitek, musí být kvalitní, důvěryhodné, srozumitelné a uznávané zaměstnavateli. Právě jejich praktické využití, přínosy i přetrvávající překážky byly tématem online setkání CEDEFOPu s názvem Upskilling Europe: Microcredentials in action, které proběhlo 29. září 2026.
Proč se Evropa zabývá mikrocertifikáty?
Digitalizace, technologický vývoj i demografické změny zásadně proměňují pracovní trh a požadavky na dovednosti. To, co člověk potřebuje pro výkon svého povolání dnes, nemusí stačit za několik let. Stále důležitější proto je možnost průběžně si doplňovat znalosti, rozvíjet nové kompetence a reagovat na změny v zaměstnání i osobním životě.
Jedním z nástrojů, které mohou na tyto potřeby odpovídat, jsou mikrocertifikáty. Ty umožňují doložit výsledky kratšího vzdělávání zaměřeného na konkrétní znalosti, dovednosti nebo kompetence. Mohou být získávány v různých prostředích – ve vzdělávacích institucích, prostřednictvím profesního vzdělávání, u soukromých poskytovatelů i v souvislosti s potřebami konkrétního odvětví.
Právě těmto otázkám se věnovalo online setkání Upskilling Europe: Microcredentials in action. Setkání se zúčastnili odborníci na vzdělávání, výzkumníci, zástupci evropských institucí, zaměstnavatelů i sociálních partnerů.
Videozáznam z online setkání najdete zde.
Evropský přístup: Od společné definice k důvěryhodnému systému
Úvodní část setkání přiblížila evropský politický rámec. Anna Banczyk z Evropské komise připomněla, že Rada Evropské unie přijala v červnu 2022 doporučení týkající se evropského přístupu k mikrocertifikátům pro celoživotní učení a zaměstnatelnost. Tento krok vytvořil společný základ pro jejich rozvoj, tedy společnou definici, soubor standardních prvků pro popis mikrocertifikátů a principy, které mají podporovat jejich kvalitu a vydávání.
Na tento rámec navazuje iniciativa Unie dovedností (Union of Skills), kterou Evropská komise představila v březnu 2025. Mikrocertifikáty v ní mají své místo jako flexibilní nástroj pro rozvoj dovedností napříč obory, zeměmi a etapami života. Důležitou roli přitom mají hrát nejen tradiční vzdělávací instituce, ale také soukromí poskytovatelé, kteří dokážou reagovat na konkrétní potřeby trhu práce.
Z prezentace vyplynulo, že zájem o mikrocertifikáty v Evropě roste, ale jejich zavádění je mezi jednotlivými zeměmi nerovnoměrné. Podstatné je vybudovat prostředí, ve kterém budou mikrocertifikáty skutečně použitelné. To zahrnuje zajišťování kvality, uznávání získaných kompetencí, dostupné financování vzdělávání, propojení s národními kvalifikačními rámci i srozumitelné informační a poradenské systémy.
Mikrocertifikáty tedy nemají být samostatnými doklady bez dalšího využití. Jejich přínos závisí na tom, zda je dokážou ocenit samotní účastníci vzdělávání, zaměstnavatelé a vzdělávací instituce.
Digitální doklady a přenositelnost dovedností
Dalším tématem byla přenositelnost kvalifikací a dovedností mezi členskými státy EU. Anna Banczyk představila návrh evropského aktu o přenositelnosti dovedností (Skills Portability Act), který má usnadnit digitální vydávání, ověřování a porovnávání kvalifikací.
Mikrocertifikáty, které budou začleněny do národních kvalifikačních rámců, by mohly z těchto opatření rovněž těžit. Evropská komise současně pracuje na rozvoji infrastruktury European Digital Credentials for Learning, která má podpořit i mikrocertifikáty mimo tyto rámce.
Pro účastníky vzdělávání a zaměstnavatele by tak mohlo být snazší zjistit, jaké kompetence daný člověk skutečně získal, co doklad potvrzuje a jak lze ověřit jeho pravost.
Co ukázal výzkum CEDEFOPu?
Výsledky výzkumu představili Anastasia Pouliou a Iraklis Pliakis z CEDEFOPu. Výzkum se zaměřuje zejména na mikrocertifikáty, které vznikají mimo formální systém vzdělávání a odborné přípravy a jsou orientovány na potřeby pracovního trhu.
Tato oblast je velmi rozmanitá. Mikrocertifikáty se liší rozsahem učení, způsobem ověřování výsledků, typem poskytovatele, úrovní zajištění kvality i mírou uznávání. Mohou je nabízet například profesní organizace, zaměstnavatelé, odvětvová sdružení nebo poskytovatelé dalšího vzdělávání.
Výzkumníci představili těchto pět typů mikrocertifikátů, které lze chápat jako kontinuum od dokladů úzce propojených s formálním vzděláváním až po flexibilnější, výrazněji pracovně orientované doklady:
- Mikrocertifikáty vzdělávacího systému – navazují na formální vzdělávací kvalifikace, mají jasně definované výsledky učení a standardizované hodnocení.
- Regulační mikrocertifikáty – jejich získání může být stanoveno právními předpisy jako podmínka pro výkon určité profese nebo činnosti.
- Odvětvové mikrocertifikáty – jsou uznávány v rámci konkrétního hospodářského odvětví a jejich hodnota vychází z kolektivního uznání v daném sektoru.
- Profesní mikrocertifikáty – vztahují se ke konkrétní profesi nebo povolání a potvrzují dovednosti potřebné pro danou pracovní roli.
- Mikrocertifikáty vytvořené zaměstnavateli – navrhují je jednotlivé firmy, často ve spolupráci se soukromými poskytovateli vzdělávání.
Mikrocertifikáty potvrzují získané dovednosti, pomáhají je srozumitelně prezentovat zaměstnavatelům a mohou podpořit další vzdělávání i profesní rozvoj. Mohou také umožnit navazování menších vzdělávacích jednotek na sebe. Výzkum ale upozorňuje, že tato možnost skládání mikrocertifikátů do širších celků, označovaná jako stackability, je zatím omezená.
Důležitým tématem je rovněž uznávání dovedností získaných mimo organizované vzdělávání. Lidé se učí nejen v kurzech, ale také při práci, samostatným studiem a praktickými zkušenostmi. Mikrocertifikáty mohou pomoci tyto kompetence ověřit a doložit, aniž by člověk musel znovu absolvovat celý vzdělávací program.
Pokračování textu najdete na webu EPALE.
Zdroj: EPALE Česká republika, www.epale.cz
