S lidmi, které máme rádi, se také rádi společně učíme

25. duben 2023
Zajímavé články a vzdělávací projekty
Autor/ka článku: Jana Galová
S lidmi, které máme rádi, se také rádi společně učíme

Marek Tvrdoň je lektorem a koučem. Pomáhá lidem naučit se to, co je jinde neučili. Pracoval jako učitel ZŠ, gymnázia, ředitel školy, redaktor celostátních novin. V současné době nejvíce lektoruje pod značkou KAOMAT, která vznikla z iniciál dvojice jmen Marek Tvrdoň a Karel Opravil.

Pane Tvrdoni, jak jste se dostal k lektorské činnosti a vzdělávání dospělých? Jaký je Váš profesní příběh?

Že budu někdy vzdělávat dospělé, to by mě fakt nenapadlo. Když jsem jako účastník chodil na různé semináře a často kolem sebe viděl otrávené obličeje, přemýšlel jsem, proč tam ti lidé vlastně jdou, když jsou už od začátku naštvaní. A představa, že bych se před takové lidi měl postavit? Tomu bych tehdy fakt nevěřil. Ale mělo to logický vývoj. Do ředitelny základní školy jsem se dostal po šesti letech v novinařině. Byl jsem nejspíš jediný v republice, kdo měl zkušenosti s prací v celostátním médiu a zároveň s prací ředitele školy. A hodně jsem vnímal, že lidé ve spoustě škol sice dělají úžasné věci, ale neumí je vůbec prodat. Tím prodat myslím prodat v dobrém slova smyslu. Já jsem úspěchy lidí v naší škole prodával permanentně. Všimla si toho jedna agentura a požádala mě o seminář na téma PR školy. Vzpomínám si, jak jsem vůbec nevěděl, kolik si za ten seminář mám říct. Trh to tehdy vyřešil za mě, zájem o seminář byl tak malý, že ho agentura chtěla zrušit. Ale já si to chtěl zkusit. Tak jsem řekl, že to udělám i zadarmo. Domluvili jsme se a já získal svoji první zkušenost se vzděláváním dospělých.

Vybavuji si, jak jsem se na ten šestihodinový seminář chystal jako na maturitu, dva týdny v kuse, šest hodin denně, nechtěl jsem si uříznout ostudu. Připravil jsem si scénář, rozpracoval ho na minuty. To snad už ani není pravda. Ale asi se to líbilo, protože brzy mě jiná agentura vyzvala, ať se přihlásím do grantu v projektu, který se na PR škol zaměřoval. A já ten grant vyhrál. Nikdy už jsem nezkoumal, jestli se vůbec přihlásil někdo jiný.

K permanentnímu vzdělávání dospělých to ale pořád mělo hodně daleko. K tomu jsem se začal dostával až s Karlem Opravilem. Když jsme se potkali poprvé a když jsem ho začal využívat pro spolupráci na aktivitách v naší škole, byl už Karel etablovaný lektor s velkým jménem. Pak mě najednou vzal s sebou na jeden dvoudenní seminář jako lektora, užitečný jsem tam byl tak maximálně jako obraceč papírů, které Karel popsal, ale postupně jsem si začal zvykat. Vždycky jsem věděl, že lidé odnepaměti milují příběhy, tak jsem své zkušenosti balil do příběhů a předával je v příbězích. To mně zůstalo. A protože fakt nemám rád semináře s vševědoucími lektory a oddaně naslouchajícími posluchači, postupem doby jsem Karlovi trochu naboural strukturu jeho seminářů. Jsem rád, že to časem přijal a spolu se mnou si užívá interakci lidí. Já zase vím, že s nikým jiným bych lektorovat nedokázal. Povahově jsme sice každý úplně jiný, ale o škole smýšlíme úplně stejně a na seminářích se krásně doplňujeme. A jo, ptala jste se, co lektorské činnosti předcházelo. Rok učení na základce, šest let na gymnáziu, šest let v novinařině a šestnáct let v křesle ředitele základní školy. Po šestnácti letech jsem dospěl k tomu, že už nechci nést odpovědnost za všechny a za všechno a po dohodě s Karlem jsem se lektorováním začal živit.

Nechybí Vám něco ze školy?

Pravidelné teplé obědy. Taky ten úžasný tým, který se ve škole postupem času vytvořil, se spoustou lidí jsem v pravidelném kontaktu

Jaká témata jsou podle Vaší zkušenosti nejaktuálnější? A možná i nejpalčivější?

To je takový začarovaný kruh. Lidé ve sborovnách v poslední době často poptávají témata spojená s psychohygienou, se syndromem vyhoření. Jenže vyřízení často jsou, protože mezi sebou ve škole nekomunikují, nikdo je navíc neučil říkat nepříjemné věci, a tak dělají věci, které jim samotným často nedávají smysl. Pak zase ztrácejí motivaci, takže dalšími žádanými tématy jsou komunikace, logicky i motivace a demotivace ve škole. Jak říkám, začarovaný kruh. Osobně jsem přesvědčený, že vše, co ve škole děláme, by mělo být postaveno na smyslu, energii a vztahu. Já sám považuji za nejdůležitější vše, co souvisí s atmosférou ve škole. Výkon lze podat i pod tlakem, ale jen krátkodobě. Dlouhodobě to bez dobrých vztahů nikdy nepůjde. S lidmi, které máme rádi, se také rádi společně učíme. A obráceně.

Jak probíhají Vaše školení, semináře, jaké metody používáte?

Je to kapku jiné, než když jsem učil. Do třídy jsem vždycky vletěl s nějakou výzvou a bylo na děckách, jak ji uchopí. Kdybych to hned na začátku udělal s dospělými, navíc v neznámém prostředí, bylo by to kontraproduktivní. Na úvod většinou nabízíme naše uvažování o škole, o dění v tom baráku, o smyslu. A pak už necháváme na účastnících, co s tím udělají, kam chtějí seminář posunout. Úměrně tomu volíme i formy, důležité je vnímat atmosféru a dynamiku skupiny, to je pokaždé jiné. Vždycky mě baví, když někdo na naše školení připravuje techniku, očekává prezentaci, a my mu řekneme, že neblikáme nikomu do obličeje a pracujeme s tím, o co si lidé řeknou.

Jak jsme na tom v ČR obecně se školstvím a vzděláváním? Jste optimista? Kam směřujeme?

Odpovím příkladem. Představte si tři učitele v jedné škole. „Co v té škole děláš?“ ptají se prvního. „Učím matematiku,“ zní odpověď. „A ty?“ obrátí se na druhého. „Učím matematiku a ukazuji dětem, kde všude se bez ní neobejdou.“ „Co ty, třetí?“ končí série otázek. „Učím se ve škole společně s dětmi. Učíme se vzájemně. Díky tomu, co se spolu naučíme, budeme umět snadněji řešit problémy běžného života!“ Já se vždy snažil být tím třetím. Jak moc vidíte ve školách tu třetí verzi? A jak moc tu první? Bez smyslu, s konstatováním, že to někdo potřebuje na přijímačky? Nikdy jsem nebyl ani optimista, ani pesimista, jsem realista. A reálně vidím, že české školství nemá žádné zadání, kam by mělo směřovat. Funguje díky nadšení obrovského množství skvělých jedinců, ale to nemůže trvat věčně. Tu loď nikdo neřídí. A pokud loď nikdo neřídí, pluje hodně divně. Ještě k tomu směřování. Má základní škola trvat devět, nebo osm let? Po pravdě, netuším. Když ale debata o tom začíná v době, kdy školy pracují na jedné revizi vzdělávacích programů a další je brzy čeká, je to průšvih. Víc než průšvih. To takhle lidi ve školách přehodnotí, aktualizují obsah. Napřou tam všechny síly. Jenže až to dokončí, můžou to (možná) vyhodit a začít znovu. Protože zrovna teď někoho napadlo, že osm místo devíti je vlastně fajn. Koloběh tolik typický pro české školství. A pak se div, že jsou lidé ve školách unavení a nedůvěřiví k jakýmkoliv změnám. Nebo myslíte, že má české školství jakoukoliv vizi? Směr, kterým by vydrželo jít aspoň dva roky? Definoval někdo, jak by měla vypadat dobrá hodina?

Když jsem se po šestnácti letech stěhoval z ředitelny, našel jsem tam spoustu věcí, mezi nimi disketu. Takový ten kousek čehosi černého, co se na něj vešlo pár textových souborů. A uvědomil jsem si, že svět v posledních třiceti letech prošel totální revolucí. Co všechno jsme se za posledních třicet let museli naučit! Ani ne proto, abychom dělali závratné kariéry, ale abychom vůbec mohli být tam, kde jsme. A české školství? To prochází sotva evolucí. Na parním stroji vezeme děti do světa umělé inteligence. Vcházíme do hodin, cpeme dětem datum Zlaté buly sicilské, haploidní stélky mechu a divíme se, že ztrácejí motivaci.

Celý rozhovor S lidmi, které máme rádi, se také rádi společně učíme najdete na webu EPALE. Zapojte se i vy do komunity odborníků z oblasti vzdělávání dospělých z celé Evropy.

 

Zdroj: EPALE, https://epale.ec.europa.eu/cs